Rozhovor s Dagmar Křížovou

Přestože je v divadle teprve první sezónu, má za sebou už několik rolí. O některých z nich nám povyprávěla Dagmar Křížová.

1) Jak ses dostala k divadlu?

Od malička jsem byla hodně hyperaktivní, takže mě rodiče dávali do různých kroužků, aby to se mnou vůbec vydrželi. A tak jsem přišla do dramaťáku, kam jsem chodila tak nějak celou základku a hrozně mě to bavilo. Potom jsem se dostala na konzervatoř a pak na JAMU. Já to chtěla dělat vždycky, neskutečně mě to bavilo.

2) Jak vzpomínáš na svoje roky na JAMU?

JAMU byly čtyři neskutečně úžasné, i když těžké, roky. Tady jsem se naučila disciplíně, odhodlání dřít a makat. Některé věci jsem musela upozadit, rozhodnout si priority. JAMU je dobrá v tom, že na ní tak nějak vyrosteš. Není to jako jiné školy, kde ti zadávají úkoly, ty je plníš, dostáváš známky a nemáš žádnou zpětnou vazbu. Tady s tebou najednou jednají jako s dospělým člověkem a ty se podle toho musíš chovat. Neuděláš úkol? Fajn, je to na Tobě, ale musíš si nést zodpovědnost. JAMU pro mě byla takový milník, protože když jsem vyšla konzervatoř, měla jsem pocit, že ani po těch pěti letech nejsem připravená se hlásit do divadel. JAMU mě "dopřipravila".

3) Jaký je Petr Štěpán učitel?

Jeho přístup k výuce hodně souvisí s tím, co jsem říkala o té dospělosti. Petr je geniální učitel, dává na tebe tu váhu všech těch úkolů, ale donutí tě nad tím přemýšlet takovým způsobem, že tě to baví, že to chceš dělat. Proto jsi přece na tu školu z vlastní vůle šla. Je to i rádce, když mám nějaký problém, tak za ním klidně můžu přijít a o roli se poradit. Je to pro mě učitel, který mě sice už neučí na JAMU, ale vždycky to pro mě bude osoba, za kterou můžu přijít a budu vědět, že mi poradí. Navíc má k výuce perfektní přístup. Neučí muzikálové herectví. Sám tvrdí, že herectví je jen jedno - tudíž celé čtyři roky nás s Mirkem vedli jako studenty herectví. Chtěli z nás mít herce, kteří jsou schopni výborně zahrát Evžena Oněgina, stejně tak, jako perfektně odtančit, odzpívat a odehrát Horečku sobotní noci. Můžu jen doufat, že se jim to povedlo, ale člověk se učí celý život. On a Mirek Ondra byli takoví naši rodiče. A vždycky budou.

4) Jednou z Tvých absolventských rolí byla Hraběnka ve Figarce. Jak na ni vzpomínáš?

Hraběnka byla asi moje nejoblíbenější role ze všech, které jsem kdy hrála. Petr s Mirkem, protože nás znali, nám to psali tak nějak na tělo. Věděli, že já se budu moct v téhle roli vyblbnout a dali mi při práci volnou ruku. Mohla jsem tam dělat kraviny, které se k ní hodí nebo nehodí a postupně jsme ji tak vytvářeli, až se z ní stala tahle hysterická, hypochondrická a naprosto rozkošná postava, která je svým způsobem strašně vtipná. Byla to báječná role výborných poloh. Miluji ji a zahrála bych si ji znova.

5) Tvojí první rolí v MdB byla Mildred Harrisová v Chaplinovi. Jak se ti Chaplin hraje?

No, tak Mildred je taková zapeklitá, protože ta osoba je mi celkově dost nesympatická. Ale ta práce na ní byla hezká, protože pan režisér Moša se mi věnoval, dával mi volnost a zároveň určoval hranice. Ve výsledku, když to hraju po roce, tak spoustu věcí už beru jinak, ale nesympatická je mi Mildred stále. Já jsem před tou prací taky četla životopis Chaplina, abych se s ním trochu víc seznámila, a o Mildred psal, že opravdu těhotná byla, ale brzy potratila. Potom byla těhotná znovu a o to miminko přišli. Takže příběh je pro muzikál trochu upravený, ale ty situace, které tam hraju mi nejsou moc příjemné.

6) Dále to byli Bítls, kde jsi, mimo jiné, ztvárnila Renču. Jak tě Bítls baví?

Bítls jsou úplně úžasná oddechovka. Každá minuta na jevišti je pro mě radost, nejenom proto, že se občas stane, že hraju s Petrem Štěpánem, z čehož mám samozřejmě obrovskou radost, ale i když hraju company, tak je to parádní. Každého to baví a je to poznat. Bítls jsou moje naprostá srdcovka.

7) Jaké to je, hrát dceru svého učitele?

Je to sranda. Ze začátku to bylo dost zvláštní, ale tak to na divadle chodí. Jeden den hraješ někomu sestru, další den milenku. Například Marco Salvadori je zatím můj životní herecký partner, často na tohle téma spolu vtipkujeme, protože my spolu hrajeme úplně pořád. A to si nestěžuju! Je skvělej. Teď, když jsme hráli v Horečce sobotní noci Annette a Tonyho, tak jsme se strašně nasmáli. Ale k Bítls, i když hraju company, už koukat na kolegy, jak si to užívají je úžasné. A když hraju Renču, a Petr na tom jevišti žije, tak na něj už vůbec nekoukám jako na Petra Štěpána, je to prostě předseda. Je mi ctí, že můžu být součástí toho všeho.

8) V létě jsi hrála na Biskupském dvoře v představení Brněnské kolo. Jak se liší hraní vevnitř a venku?

Hodně. Musíš počítat samozřejmě s počasím, to je hlavní aspekt. Vtipné na tom bylo, že když se hrálo Brněnské kolo, panovala zrovna hrozná vedra a všichni jsme tam umírali. A potom se to jeden večer změnilo a začalo být chladno. Začalo strašně foukat, pršet, málem padaly kroupy na jeviště. Tak jsme se běželi všichni schovat, začaly padat kulisy, nakonec jsme ani představení nedohráli. V tu chvíli jsem obdivovala diváky, kteří přesto (valná většina) seděli dál na svých místech a chtěli se dál dívat. Často se stávalo, že nám foukal vítr do mikroportů, že to najednou začalo hučet. Musíš řešit takové "banální" věci, které jsi nikdy řešit nemusela, jako třeba jak mluvíš, do jaké strany máš natočenou hlavu, že pršelo, takže to všude klouže.

9) Letos jsi hrála také Gretchen v Děsným pátku, kde ses v jednu chvíli musela svléct do spodního prádla. Nestyděla ses ze začátku?

Upřímně ani ne, protože mě svlíkají skoro všude. Pořád jdu do nějakých košilek, nebo alespoň do vršků. U divadla musíš počítat s tím, že chtějí pracovat s tvým zjevem, tělem, obličejem.. Samozřejmě ze začátku jsme se všichni trochu lekli. Původně totiž pan Petr Gazdík přemýšlel nad tím, že by v té fontáně byla doopravdy voda, že bychom se fakt koupali. Ale to samozřejmě není úplně možné, abychom se máchali ve vodě a pak ještě běhali v mokrém oblečení tam a zpátky. Ale ne, už se nestydím.

10) Momentálně hraješ Anette v Horečce sobotní noci. Baví tě?

Horečka je úplně super. I když dnes už nikdo neříká super.. Ze začátku jsem se hrozně bála tanečních částí, přece jen nejsem žádná tanečnice. Ani bych neřekla, že dobrá tanečnice. Naopak. Dokonce abych se dostala na muzikál na JAMU, chodila jsem rok na zumbu, aerobik, běhat a taky k maličkým baletkám na hodiny. Brala jsem to jako velkou potřebu sama pro sebe, protože jsem věděla, že jinak tady nemám šanci uspět. JAMU byla taky pohybový dril. Jsem ráda, že jsem na ty hodiny chodila a neflákala je, protože teď to všechno naplno využívám. Jednak vím, jak se o své tělo starat, když jsem pohybově vyčerpaná a taky už mám disciplínu. Ale jinak se to hraje skvěle. Na tanec jsem si už zvykla a moc mě baví. Baví mě hrát s Marcem i Kristianem, jsou oba báječní.

11) V březnu bude premiéra Lakomce. Jak se těšíš na spolupráci s Bolkem Polívkou?

Hrozně moc. Jsem zvědavá, to především. Bolek je mistr, kterého obdivuji celý život. Třeba teď o Vánocích zase běžely Pelíšky a já se dívala, jak jsou všichni v projevu neskutečně uvolnění a zároveň je to hrozně těžký téma. Bavila jsem se a dojímala. Viděla jsem samozřejmě i věci s ním tady v divadle. Strašně se těším a jsem zvědavá, jaké to bude, až si mě bude namlouvat. Bude to zážitek. Taky jsem hrozně dlouho chtěla zase dělat činohru a to se mi teď splnilo.

12) Máš v divadle nebo i mimo něj nějaký vzor?

Já asi nejsem člověk, který by měl jeden konkrétní vzor. Ale je tu spousta lidí, které obdivuji. Láry Kolář, pan Zdeněk Junák. Z hereček třeba Alena Antalová. A spousta dalších. Já jsem ten člověk, který se snaží mít neustálý přehled, chodím často do divadla i do kina, dívám se na záznamy představení. Vždycky se snažím si z toho vzít část toho člověka, který mě nějak zaujme. Meryl Streep, Tom Hardy a Michael Fassbender z těch zahraničních. Z nějakého důvodu se soustředím více na mužské výkony, možná tím, že jejich role mi přijdou často nepovrchní, zajímavé, bez škatulky.

13) Chodíš se třeba i podívat na svoje kolegy do hlediště?

Hodně často. Teď jsem byla už podruhé na Zamilovaném Shakespearovi, je to nádherné představení. Horečku jsem viděla hodněkrát. Obecně chodím často, i když je pár titulů co jsem ještě neviděla, takže to hodlám dohnat.

14) Přijímáš rady od starších kolegů?

Určitě. Já jsem ráda, když za mnou přijdou a řeknou mi. A někdy sama, když cítím, že nemám tu situaci podchycenou, tak za nima sama chodím se ptát, co si o tom myslí. Protože ten nezaujatý člověk často zvenku vidí věci, které ty v té situaci nevidíš. Takže konstruktivní kritice jsem otevřená. Je rozdíl, když mi někdo řekne: "Máš drzý obličej. Tváříš se divně," a když někdo řekne: "Hele, tady si myslím, že nejednáš správně, že by ta postava jednala jinak," a já se nad tím zamyslím a buď to přijmu nebo ne. Myslím, že je lepší se zeptat, než se k té informaci nedopátrat. Každopádně to neberu jako srážení, jsem ráda, když za mnou kolegové chodí. A s děckama z JAMU to máme všichni nastavené tak, že kdybych měla problém, řeknou mi, a kdybych něco viděla já, řeknu jim to. Nebereme to jako ponižování, bereme to jako pomoc.

15) Neláká tě televize a natáčení?

Jo, tak já toho mám za sebou docela dost. Ráda natáčím, hrozně moc mě to baví. Jednou bych si chtěla něco zrežírovat.

16) A nakonec klasická otázka: Co pro tebe divadlo znamená a co na něm máš nejraději?

Momentálně pro mě divadlo znamená skoro všechno. Já jím v podstatě žiju. Spousta lidí by si asi klepala na hlavu, ale já si myslím, že v této části života, když jsem tu prvním rokem, je to vlastně správně, protože kdy jindy do toho vpluješ, kdy se naučíš všechny ty věci? A já jsem člověk, který dělá věci pořádně, takže se snažím tomu divadlu hodně dát. Ze sebe. Samozřejmě, pořád si držím pro mě potřebnou míru odstupu. Ale hrozně mě to baví a znamená to pro mě zaměstnání, práci, radost i osobní naplnění.

Hana Bodečková

Foto: Tino Kratochvil